Zrovna jsme slavili Pesah, když jej kolem vedli. Prý na nikoho nesáh a ten dav - ti lidé - skoro jej snědli... Soused si byl také hodit hlínou, kamenem a taky si pliv - a přitom ještě včera - včera volal jeho jméno... Nevím. Nerozumím.
R: Pane - tomu nerozumím. Pane - jsem zmatený ...
Bylo to dlouho před polednem, když jej přivedli na pahorek, kterému říkáme Lebka. A tam jej společně s těma dvěma přitloukli na kříž.
A ten dav mu nedal pokoj ani tam. Chodili kolem, smáli se mu a pokřikovali na něj. Prý „Jiným pomáhal a sám sobě pomoc neumí“.
A on jim neodpovídal, jenom se pokoušel podívat k nebi a něco si šeptal. Skonal dlouho po poledni. A o jeho šaty pak vojáci metali los.
Jeho tělo pak dali do úplně nového hrobu, který si pro sebe nechal vytesat soused – on patří do naší nevyšší rady. Byl jeden z mála, kdo na něj nepokřikoval a neponižoval jej. Ale někteří jiní z nejvyšší rady a farizejové si v sobotu vzpomněli na ty povídačky, že vstane třetí den z mrtvých - a tak ten hrob zapečetili a dali před něj stráže.
Stejně to bylo marné - už v neděli ráno byl hrob úplně prázdný. Tedy - jenom pečlivě složená prostěradla tam po něm zůstala. Povídalo se tehdy o tom spousta věcí – třeba, že strážní usnuli a učedníci pak ukradli jeho tělo z hrobu. Po kraji se pak říkalo, že jej viděli na různých místech. Naši kněží tvrdili, že to jsou samé lži. I můj známý Tomáš – a on jej znal moc dobře - říkal, že to není pravda.
Za týden ale Tomáš přišel a říkal mi, že se mýlil. Že jej viděl na vlastní oči a dokonce si sáhl na ty rány, které mu tam zůstaly po hřebech z kříže. A taky povídal, že řekl Petrovi, tomu který jej několikrát zapřel: „Když jsi byl mladší, chodíval jsi, kam jsi chtěl. Ale až zestárneš, jiný tě povede, kam bys nechtěl.“ A taky, že víc než slova jsou Činy.