www.dobrepisne.czDobře utajené písně

Novinky
2018-01-28
U mě dobrý - i po volbě prezidenta

2016-07-01
První reklamní písnička

Pik Skaut

Ležíme si pěkně v pohodě a klidu ve vlaku, který nás odváží domů. Konečně domů! Po měsíci. Rozvalen na lůžku mám bezva pocit. Hlavou mi víří kvantum droboučkých vzpomínek.Spousta různobarevných střípků. Sloupávám si z tváře poslední zbytky odumřelé pokožky. Jó, slunce dovede na Pamíru pěkně poznamenat, byť je člověk chráněn sebelepší mastí. Alpský styl na Pamiru. Šestitisícovka sólo. Pojmenování hory. Pastevci. Pochod polopouští. Laviny. Noc strachu v ledovcové stěně. Chudoba a štědrost domorodců ......

Pro ty, kterým se předchozí věty zdály trochu zmatené, začnu raději popořádku. Říkají mi Dazule (to je takový brouk co leze neustále dopředu, ať mu dáváte do cesty jak chcete velké klacky) a jsem vůdcem 4.chlapeckého oddílu. Irča je moje děvče a je zástupkyní v 1.dívčím. Proč to ale píšu ?
Dostal jsem totiž (podle mne božský, podle jiných střelený) nápad zorganizovat 1.skautskou expedici na Pamir, která by vylezla na nějakou dosud nepojmenovanou horu a nazvala ji Skaut. Mé snahy získat pro tuto akci tři lidi podobně postižené jako já ztroskotaly. Byl jsem tedy rozhodnutý vyrazit sám s tím, že by to byl takový prima velký Bobřík osamělosti.
Doma se se mnou pomalu nebavil ani sestřin křeček Pepa a když jsem se prořekl, že se mnou pojede nakonec Irča, nazvali mne vrahem. Ale vysvětlujte lidem, kteří byli v lese naposled za Marie Terezie co je to volání a vábení hor. Jaké to je, když usínáte pod širákem a hvězdná obloha je tak nějak strašně nízko. Kolem vás to voní, dohasínající oheň háže stíny fantastických tvarů. Ticho ruší občas hukot padající laviny kdesi za tím hřebenem, který máte zítra přecházet...
Tohle by stejně naši nepochopili. A jejich námitky, že je to nebezpečné, jsem vyvracel tím, že jsem se nechal dvojnásobně pojistit na život (zaplatil jsem za to plných 60 Kčs) a že při mé smůle se mi zase nic nestane.

No a teď,už je všechno za náma. Škoda. Byl to nádherný měsíc. Asi nejkrásnější, jaký jsem měl možnost prožít.Teď už nám zbývá jenom vzpomínání.Listuji stránkami svého deníku...


21.srpna 1990
Sedíme před letištěm v Dušanbe a jsme nuceni čekat. Nic nenasvědčuje tomu, že je dneska smutné výročí jedné malé země. Československo 68? Příliš vedro na zamyšlení. Asi jim to ani nepřijde. Jsou příliš blízko Afganistánu. Třeba právě z místních kasáren odjížděli chlapci zcela samozřejmě poskytovat podobnou medvědí službu tam.

Letadlo dneska nepoletí. Není benzín a nebo je špatné počasí. K horám to je ještě 500 km a tak jednohlasně zavrhujeme možnost, že bychom to šli pěšky. Irča zavádí téma naši diskuse na polemickou otázku, jestli je omluvitelné v takovéto situaci vědomé porušení junáckých zákonů a sice, že to nemůže vydržet, aby tvrdě nezaklela.
Po šesté hodině odpoledne největší vedra opadla a je snesitelně. Jdeme se opět projít po hlavním městě Tadžikistánu. Nějak si nemůžeme zvyknout na tu hroznou špínu a fůru odpadků povalujících se na těch nejnemožnějších místech. "Je sice pravda, že tu po zemětřesení v sedmdesátých letech zbyly ze všeho jenom ruiny, ale za tu dobu to tu už mohli trochu uklidit", neodpustím si ironickou poznámku. Za pár minut mě ovšem nějak přechází chuť pronášet své štiplavé řečičky. Procházíme kolem ušmudlané ženy s malým dítětem, která sedí na chodníku, před sebou krabici a nepřítomně se dívá někam na nohy nevšímavě procházejících lidí. To dítě má nějak divně zvrácenou hlavu, vypadá jako by bylo mrtvé. Ale to snad ne, říkám si v duchu a dochází mi, že ta žena žebrá. Ne, že bych nikdy při svých cestách žebráka neviděl, ale vždy to bylo takové přirozenější a navíc jsem si myslel, že tahle země je na tom přece jenom trochu líp. A to jsme se od nich učili 40 let. Zaplaťpánbůh, že jsme byli tak špatní žáci. Hážeme ženě do krabice rubl a přidáváme pomalu do kroku, abychom byli co nejdál. Nevím proč. Mám jen takový podivný pocit, jako bych se styděl za to, že si žiju líp než ta žena na chodníku.
Za chvíli se rozhovor začíná zase rozvíjet. Míjíme totiž řadovku "domů" o kterých jsme si prvně mysleli, že jsou to kůlny a chlívky pro domácí zvířectvo. Prostě obrázek jako z nejchudší africké země. No a kousek od tohoto stojí velký poutač, na kterém mladá pionýrka sděluje, že s radostí buduje socialismus. Prostě nám to nedá, abychom se nezačali smát. Je to takový černý humor, na který si holt musíme zvyknout. Ale staví tady autobus místní dopravy. Nasedáme po chvilce čekání do mašiny značky Ikarus a jedeme do centra. Nevíme sice, jestli tahleta linka do centra jede, ale máme spoustu volného času, takže nám to je jedno.
Máme štěstí (Irča to nějak nemůže pochopit, když v autobuse sedím já). Autobus právě projíždí kolem nějakých monumentálních soch, zřejmě místních hrdinů. Jedna z nich mi nápadně připomíná Lenina. I když nepatří mezi zdejší rodáky, zaujímá čestné místo v centru Dušanbe. To patří k folklóru. Pohledná architektura tomu nasvědčuje a tak hledáme nějaký obchod, kde bychom koupili něco sladkého na zub, protože usuzujeme, že tělo potřebuje nějaké kalorie, aby bylo schopné zvládnout aklimatizaci. Padá sice námitka, že tohle město leží jen pár desítek metrů nad mořem a aklimatizovat bychom se měli někde ve 4000 metrech, ale jsem přehlasován.
Po půlhodině marného prohlížení prázdných krámů naši snahu vzdáváme.Jelikož je tohle město bez zvláštních památek, upouštíme od prohlídky a navracíme se na letiště . O pár minut později už táhneme své bágly do parčíku, kde hodláme přespat. Spacáky nemá cenu vytahovat, protože noci jsou tady na můj vkus až příliš teplé.Oblékáme jenom dlouhé kalhoty proti nočnímu dotěrnému hmyzu.


22.srpna 1990
"To bude moje smrt" oznamuje mi Irča s nepříčetným výrazem ve tváři. Je mi to jasné - nepoletíme! "Ta ženská mi drze tvrdila, že je špatné počasí a proto se dnes nelítá. Že prý máme čekat,zítra snad poletí." Pokoušejí se o mne mrákoty. Tak to jde už třetí den. Letadlo, které nás má dopravit k horám, prostě nepoletí. Kdyby alespoň nebylo takové šílené vedro.
Hodlám se právě odebrat do říše snů, když Irča ze sebe začne chrlit, že jsme čuňata, protože už třetí den chodíme v nevypraných ponožkách a to letadlo neletělo hlavně kvůli tomu. Irčina teorie je samozřejmě od samého začátku scestná a tak se ji snažím vyvést z bludu, v domnění, že nebudu muset vstávat a jít prát tuto bezvýznamnou část oděvu. Asi po čtvrt hodině slovního filosofování dociluji vítězství. Irča bere i moje ponožky a odchází je prát. Musím uznat, že je hodné děvče. Jestli zítra opravdu poletíme, bude jedině její zásluha.


23.srpna 1990
Ráno mně budí hukot startujících letadel. Mrknu na hodinky a rázem jako by mne kousl škorpión - je sedm hodin! Za půl hodiny nám letí letadlo! Vůbec nepomýšlím na to, že taky letadlo startovat nemusí kvůli počasí nebo nedostatku benzínu. Budím Irču a trháme světový rekord v balení kletrů na čas. V čekací hale svítí světelná tabule, že let 197 do Ljachši neboli Kara-šury se už odbavuje.
Pocituju radost, jakou jsem měl naposledy snad při ulovení Bobříka mlčení. Vůbec mi nevadí, že si stařena v pestrobarevném tadžickém obleku postavila neforemný uzel s půltunou železa na moji nohu. Dokonce se usmívám i na dědu s turbanem a bradkou, který mi v tlačenici uštědřil loktem ránu na solar. "Bijte si mne, mučte si mne chlebovou polívkou, stejně jsem ten nejšťastnější člověk na světě. Viděl jsem dneska Rychlé Šípy" snažím se volně převyprávět slova Tlouštíkova a Irča se jen šťastně usmívá.
Jako vždy naše pohoda netrvá moc dlouho. V odbavovací místnosti našli u Irči v batohu láhev s benzínem, který máme do vařiče. Zachmuřený pohled letištního úředníka nevypadá na to, že by si s námi chtěl popovídat o počasí. Irča se mu snaží vysvětlit, že nejsme žádní teroristé a že ten benzín vezeme až z Československa, protože víme o zdejší benzínové krizi a nechceme přitěžovat místnímu hospodářství. Jelikož mám se sovětskými úředníky své zkušenosti, do debaty nezasahuju a modlím se, abychom ještě dneska letěli. Nevím jakým způsobem toho docílila, snad že je to ženská, ale pustili nás dál bez sepisování protokolů a s plnou flaškou našeho benzínu.

Přiváží nás k letadlu. Pozoruji Irčinu udivenou tvář, když si prohlíží v čem že to vlastně poletíme. Tomuto stroji chybí akorát stopy po střelách a obrázek druhé světové války je dokonalý. Hrdinně nasedáme a prohlížíme interiér letadla. Nevypadá zas tak zle. Rozhodně lepší dojem než z venčí. Dokonce skla v oknech jsou celá.
Letíme. Z výšky vypadá Dušanbe docela obstojně. Když opadly první pocity opojení z letu, soustřeďuji svoji pozornost na křídlo letadla, jehož konec kmitá na můj vkus až příliš. Mám pocit, že se musí každou chvíli ulomit. Když se asi třikrát propadneme ve vzdušném víru, můj pocit se ještě více utvrzuje. A Irča si klidně spí. Vzhledem k tomu, že z ostatních 16 cestujících nikdo nejeví známky neklidu, upouštím od svého úmyslu informovat pilota. Ostatně by to stejně nepomohlo, protože bychom neměli kde přistát. Pod námi se pomalu vleče červenohnědá krajina, zvrásněná stovkami skalisek, kaňonů, strží a náhorních plošinek. Prostě ideální místo na nouzové přistání. Ale ta krajina je opravdu fantastická. Nechápu sice, jak tady mohou žít lidé (taky jsem po dobu letu viděl jen pár malých vesnic), když tu je chronický nedostatek vody a nikde pořádný stín. Je taky pravda, že v téhle zemi velké asi jako Československo žije jen něco přes 3 000 000 obyvatel. Život je tu skutečně těžký. Vzdálenosti vesnic (kyšlaků) od měst jsou na naše poměry dosti neobvykle velké a když vezmu v úvahu to, že v takovémto gorodě většinou vesničané stejně nic nekoupí, musí je tahle drsná země nějak uživit. Tahle krajina mne prostě fascinuje. "Dejte mi pustinu nebo oceán", řekl slavný Thoreau.


24.srpna 1990
Šlapeme v poledním slunci vyprahlou krajinou k řece Muk-su. Země kolem nás připomíná ze všeho nejvíc poušť. Vyprahlé a zvětralé skály, které mají na můj vkus až příliš červenohnědou barvu. Kamení, prach a občas trs sluncem sežehlé trávy. Botasky se místy boří do návějí písku a zvedají malé obláčky prachu. V hlavě mi neustále zní píseň "...na kraji pouště sluncem spálený...", která se v pravidelných intervalech střídá s tou druhou "...a slunce pálí jen...". Staří, dobří Greenhorns, kdybyste jenom hoši věděli, kde budou ty vaše písničky znít.
Irča už dávno ztratila počáteční tempo a vleče se jako hlemýžď. Fakt je, že s dvaceti šesti kily se to nešlape nejlíp. Ostatně můj bágl, který má jen o "trochu" víc (46 kilo), mne taky nenutí zrovna běžet.
Dopili jsme poslední doušek vody. Byla sice už odporně teplá, ale v dané situaci to byl snad jediný požitek. Ještě hodinu pochodu a měli bychom narazit na vodu. Přecházíme po visutém mostě, nevzbuzujícím příliš důvěru, řeku Muk-su. Obrovské množství vody. Bohužel se nedá pít. Nese sebou všechnu špínu z hor.
Odpočíváme stále častěji. Naše trika a bermudy v národních barvách začínají mít stále víc a víc barvu okolní krajiny. Písčitá krajina se změnila v kamenitou a popruhy batohů jsou nasáklé potem. Což teprve záda! Styčnou plochu mezi svými zády a batohem můžu použít jako laciný zdroj soli. Sluneční brýle mně nepříjemně rozedírají hřbet nosu. A nejhorší je ta žízeň. Hlad vůbec nepociťuju, přesto že jsem od rána nic nejedl. Takhle vypadá romantika z blízka, ty trumpeto, povídám si a mimoděk vzpomenu na nádherné plakáty z horolezeckých expedic. Romantika z nich sálá. Zástup šerpů, kráčejících kamenitou krajinou v zapadajícím slunci. Visuté mosty přes kaňony s divokými řekami. Siluety mužů kráčejících vzhůru, na tu svou horu. Mám takových plakátů a obrázků doma spoustu. Ale tahleta nádeničina na ně vrhá trochu odlišné světlo. Odsud už se nemůžeme vrátit, tady se musí jít dál.
"Dazul, já už fakticky nemůžu", říká mi znaveným hlasem Irča. Mám toho taky plné kecky, ale to si nechávám pro sebe. "Tak jo, dáme si oddych. Ale jenom deset minut. Za hodinku už se bude stmívat a k úpatí hor to je ještě nejmíň pět kiláků. "Nezdá se to, ale je to tak. Ty hory mi připadají, jako bych si na ně mohl šáhnout, jenomže tady můj odhad neustále zklamává.
Už je tma jako v pytli. Irča sedí unaveně na kameni a nevnímá. Je to už naše nejmíň padesátá zastávka. Pokouším se dostat z báglu baterku, ale ne a ne ji najít. Po deseti minutách usilovného pátrání, když už mám vyházenou půlku batohu zjištuju, že baterku prostě nemám. V úschovně na letišti jsou zřejmě čilí chlapci. Ať jim slouží, pomyslím si a zakleju, abych si aspoň trochu ulevil. Není mi sice jasné, kterak se bez baterky obejdu, ale stejně teďkom nic nevyřeším a tak se vydávám na průzkum potmě.
Irča usnula v sedě, a tak ji ani neinformuju, že na chvíli zmiznu. Po tmě se chodí docela nešikovně. Alespoň měsíc by mohl svítit. Když jsem zakopl asi tak o stopadesátišestý šutr, uslyším šumění vody. Za skálou se šumot mění v hučení a mě je jasné, že jsme konečně tam, kam celý den kráčíme. Ledovcová říčka Kandou-su.
Vychutnáváme ledovou vodu, která nám v této chvíli chutná určitě víc, než nějaká coca-cola či jiný fajnovější nápoj. Nepopsatelné blaho se rozlévá celým tělem. "Tak a teď už můžeme klidně umřít", povídá Irča a v této chvíli s ní zcela a bez výhrad souhlasím. Nemáme chuť (a část expedice ani síly) hledat pořádný plac na postavení stanu. Rozbalujeme se přímo v kaňonu Kandou-su na kamenitém břehu. V noci se tenhle velký potok bez baterky přejít nedá a tak musíme trochu toho nepohodlí vytrpět. Stan tu postavit nelze, tak leháme pod širák. Chybí nám sice jehličnatá poduška našich lesů a taky vůně noci je tady úplně jiná, ale usnul bych zřejmě i na fakírské posteli.

"Irčo,spíš?" Nic. Ta už má půlnoc. Podívám se na hodinky a vidím, že do ní moc času nezbývá. A najednou si uvědomuju,že je na ty hodinky vidět! Hvězdy! Najednou se na obloze vyhouply z neprůhledných nočních mraků. Ležím a pozoruju oblohu, jak vypadá 5000 kilometrů od domova. Malý a Velký vůz, Labuť, Kasiopea, Delfín, Drak. Všechno stejné jako u nás. Ne. Není to stejné. Ty hvězdy mi připadají nějak větší. Jasně, jsou aspoň dvakrát, ne, třikrát a možná že i čtyřikrát větší, než jak jsme je pozorovali s oddílem na táboře ve Strážovských vrchách. Nikde nejsou tak velké hvězdy, jako na Pamíru.


26.srpna 1990
Máme za sebou výstup do sedla Bel-kando. Hodně přes tři tisíce metrů. "A to nic není, půjdeme možná i dvakrát výš", líčím Ireně nadšeně, co nás ještě čeká. Nutno poznamenat, že její tvář stejné nadšení nejen nesdílí, ale tváří se dokonce odmítavě.
"Vidíš ty hory. Šapak, Korženěvská, Irgai a tamhle to bude asi kousek Komunismu", zúročuju své poznatky získané z dostupných fotografií a map. Vzdálené vrcholky hor, napadá mne mimoděk název jednoho filmu, který momentálně vystihuje situaci.
Odpočíváme. Co jiného lze po vylezení na takový kopec dělat. Pijeme mandarinkový "humus", jak říkáme všem nápojům z prášku. Doma bych si tím asi zdraví neničil, ale tady, tady to je přece jen něco jiného. Pít neustále jenom vodu se za pár dnů člověku zhýčkanému civilizací omrzí a tak příjde vhod i chemie a aromatizované nápoje. "Půjdeme, ne?" Irena kupodivu přisvědčí a už si nahazuje kletr. A zase ty neviditelné stezky, kameny, oslepující slunce, žízeň a monotónní rytmus chodidel dopadajících na tuhle podivuhodnou zemi ...
Ležím ve spacáku a začínají se mi zavírat oči. "Ty,Dejzli." "Hmm?" Čekám, jaká moudrost z Irči vyleze. "Poslouchej, víš, že to za ten pohled stálo?" Usíná se mi děsně nádherně.


27.srpna 1990
Včera jsem Irču připravoval na to, že vyrazíme ještě za tmy, abychom nemuseli šlapat v tom největším vedru. Zkušeně jsem nastavil své digitální hodinky Made in Honkong na 5.00 s tím, že mne určitě vzbudí. Hodinky mne ani tentokrát nezklamaly a jako vždy zklamaly. Budím se, když už praží slunko do našeho stanu.
Rozespalý šmátrám po hodinkách. Á, už je mám. Trochu nechápavě hledím na bílý displej, než mi dochází, že noční chlad vykonal své. Pokouším se zoufale třením zahřát baterii, ale je to marnost nad marnost. Konec konců nic strašného se neděje. Irča má podle mých instrukcí někde na dně báglu ručičkové natahovací sovětské "časy", které určitě nezamrznou.
"Ireno! Vstávej." Snažím se nějak šikovně, abych nepopudil, vzbudit postavu srolovanou do blíže neidentifikovatelného tvaru. Samozřejmě jsem připraven odrazit veškeré slovní výpady, týkající se mé osoby. Ale dneska se Irča nějak nemá ke svému obvyklému "a próč ?", kterým je rozehráván náš oblíbený dialog Boba a Bobka. "Dazul," ozývá se slabý hlásek ze spacáku, "dneska si dáme odpočinek, jó"? "Neblázni, Irčo, to se vůbec s takovou nedostaneme ani ke Korženěvské," okamžitě se ji snažím přesvědčit. Celý rok se na tu chvíli těším a teďkom bych tu měl odpočívat?
"Mě je děsně špatně. Bolí mně břicho a ..." Větu Irča nestačí dokončit. S rychlostí, kterou bych se u ní neodvážil předpokládat ani ve snu, rozvazuje spacák, na první pokus otevírá stan a mizí za blízkou skupinku balvanů. Tak to bude opravdu vážné. O tom, že je Irča nemocná, se neodvažuju pochybovat po té, když po třetím vyběhnutí ze stanu se ani nesnaží dostat za balvany.
V průběhu dne se naše zásoby WC papíru díky Irenině nezvyklé zábavě tenčí na minimum. Situace je natolik kritická, že neváhá použít několik čistých listů ze svého deníku, ba dokonce i letenky, na které jsme letěli sem, jsou určeny ke znehodnocení.
Ten, kdo někdy zažil ve vysokých horách tuto nemoc ví, že to není zas taková legrace, jak jí tady líčím. Irena má horečku, bolí ji hlava a celé tělo. Dneska dál určitě nepůjdeme.


28.srpna 1990
Irči je pořád tak mizerně jako včera. Za tuhle noc vybíhala (co jsem registroval) asi šestkrát. Uvažuju co dál. V takovémto stavu se nikam nedostane. Ani dopředu, ani nazpátek k lidem. Tohle jsou bohužel ty stinné stránky alpského stylu, který tak opěvuju. No, tohle je poněkud tvrdší alpský styl, který hraničí trochu s hazardem, ale s tím jsem musel počítat. Teď musí přijít na řadu medicína. První oddílovou poučku zdravotníka: "skaute - pomoz si sám", v této situaci zavrhuju a druhou "pitva ukáže, kdo měl pravdu", považuju za předčasnou. Tahám z báglu svou maxi Kápézetku, které říkáme Pop (piksla osobní potřeby). Vytahuju z Popa skleničku prášků z nálepkou TETRACYKLIN. Před naším odjezdem mi je donesla Rosnička, která dělá zdravotní sestru a měla by tomu tedy rozumět. Na všechny léky jsem si napsal k čemu jsou a v jakých dávkách se užívají. Čtu - při horečnatých průjmech, jednorázově 12 tabletek. Dvanáct tabletek? Je mi to sice trochu divné, ale je to tak napsáno. Přepsat jsem se nemohl, všechno jsem kontroloval alespoň dvakrát. Nutím Irči všech dvanáct tablet spolu s mátovým čajem bez cukru. Při devátém prášku odmítá polykat a se slzami v očích mi vyčítá, že ji chci otrávit. Snažim se ji uklidnit tím, že jestli se skutečně otráví, tak dám Rosničku k soudu. Zdá se, že ji moje konejšení vůbec neuklidnilo a tak zkouším fintu stylu - za maminku, za tatínka. Poslední tabletku polyká za 1.dívčí a tváří se při tom velice nehezky.
Irča usnula a bude spát alespoň tři hodinky. Vyrážím na malý průzkum. Náš kemp je kolem dokola obklíčen vysokými horami. Ten nejmenší hřeben, přes který bych musel jít, je vysoký tři a půl tisíce metrů. Nahoru tedy ne. Zbývá tedy cesta dolů. Kousek od stanu je strmý, asi padesátimetrový sráz kaňonu Sugran-su. Slézám tedy dolů, alespoň si omrknu tuhle ledovcovou říčku zblízka a najdu vhodné místo pro přechod.
Sestup se shora zdál pohodovkou, ale teďkom proklínám všechno, co mne momentálně napadá, protože jsem právě dostal desátým šutrem přímo na kotník a vypadá to, že si ještě užiju.To byl prima nápad, vzít si na tenhle průzkum botasky. Za mnou se právě valí malá lavinka kamínků, kamenů a balvanů, kterou jsem strhnul svým poskakováním po suti. "Do pytle!" ulevím si. "Tady už kamínky padat nebudou, tady se se mnou urve přímo celý skalní kvádr". Krok předemnou se totiž objevila skalní stěna, která končí nějakých deset metrů dolů, kousek od Sugran-su. A taky jasně vidím, že ten potůček, který z výšky vypadal skutečně jako trochu rozvodněná jarní stružka, je něco úplně jiného. Vlnky místy dosahují metr výšky a těch devět nebo deset metrů taky asi s báglem nepřeskočím. "Tudy ne, tudy cesta nevede", říkám si ústy klasika a pokouším se zdolat stěnu. Nevím, jak to přijde, že se vždycky leze líp nahoru, než dolů.

Odvážně skáču poslední metr a půl do drobného naplaveného štěrku. Paráda. Dívám se po skalních stěnách, a moje fantazie si ihned dokresluje k tomu v pravo ležícímu balvanu uši a je to úplný Plaváček. Kdyby tak milovaný rádce Jestřábů věděl, že mu matička příroda vytvořila pár tisíc kiláků od domova takovou nádhernou bystu. Vytahuju svůj fotáček a pořizuju dokumentární snímky. Tady tohle vodou přinesené dřevo arči - no to je přece jasný krokodýl. Nebo tenhle vlnami omývaný balvan - nádherný hroch. A ta voda, jakou má divnou barvu. Ráno bylo vidět až na dno, a teď nevidím ani pět cenťáků pod hladinu. Je totiž hodně po poledni a ledovec taje. Voda odnáší veškerou špínu z té hory kamení, ledu a hlíny. Proto ta barva. Tím, že jsem sestoupil tady dolů do kaňonu, se mi značně zúžil obzor. Příkré srázy mi dovolují vidět jenom vrcholky hor ve směru toku Sugran-su. Málo, ale to stojí za to. Stojím a nehnutě pozoruju tu nádheru. Šedé srázy kaňonu nádherně kontrastují s jasně modrou oblohou a krásně sluncem osvícenými hřbety hor. Zvrásněné kmeny zakrslé arči, hnědá tráva ostřice a občas malý keřík barbarisu. Tady dole v kaňonu ještě ostrůvky bílých topolů a bříz. Najednou do mně vjede nějaká divoká radost z toho, že jsem tady a všechno tohle mohu vidět a vnímat. Tohle mi nemůžou dát žádné knížky ani sebelíp natočené filmy. Moje radost mně nutí běžet. Teda spíš skákat z kamene na kámen. Je to zvláštní projev vybíjení si svých sil a pocitů. Mezi kameny se valí prudká voda, jejíž proud unese i padlý strom. Stačí chybný skok a plavu. Ale na to v této chvíli nemyslím. Skáču z obrovských balvanů na menší, z menších na ty sotva vyčnívající, co je už olizují vodní jazyky a pak znovu skok na ten velký šutr.... Najednou jsem na konci svého průzkumu.
Kdybych chtěl dál, potřebuju křídla, abych překonal nezkrotný živel. Prudké stěny kaňonu končí přímo ve vodě. A ledovec Byrs je tak blízko. Zbývá mi snad jenom 400 metrů. Ale touhle "cestou" to teda určitě nepůjde. Podívám se na hodinky a málem mně to položí - je šest hodin. Za dvě hodiny je tma jako v pytli. Jestli se Irča vzbudila a hledá mně, tak má už určitě strach. Začínám se za sebe stydět. Zatím co já si tady jásám a je mi fajn, tak ona chuděra trpí. Možná se ji už udělalo líp. Vyrážím mílovými kroky nazpět.
Irča naštěstí pořád ještě spí. A ten kdo spí, nevnímá tak nepříjemné pocity své nemoci. Spánek léčí - vzpomínám na moudrosti vyčtené z knih. Snad jí , až se vzbudí, už bude líp.

Vylézám ze stanu a jdu rozdělat oheň, abych mohl uvařit poridž. Povedlo se to na jednu sirku (dlouholetý oddílový tréning zanechal přece jenom nějaké výsledky). Za patnáct minut pojídám horkou ovesnou kaši s hrozinkama. Chutná kupodivu dobře. Jsem jenom zvědavý, jakpak bude chutnat za měsíc. Naše strava je trochu jednotvárná - poridž a polévky ze sáčku. Nemohli jsme sebou brát konzervy ani normální cukr, protože bychom padli ještě na letišti. Deset kilo ovesných vloček a spousta hrozinek + umělé sladidlo. Třicet sáčků Francouzských a Gulášových polévek, dvě štangle uheráku a dva pecny chleba. No a ještě dvě kila čokolády. Nějak s tím vystačíme. Musíme.
Poridž je hotov, ale Irča nemá na jídlo ani pomyšlení. I když mlaskám a mumlám něco o nejlepším poridži všech dob. Nu což, přece to nevyhodím.Junák je šetrný. S velkým "sebezapřením" se pouštím i do jejího dílu. Ešus jdu umývat až za tmy, a málem se přerazím o mistrovsky narafičené šutry. Zaklel jsem jako pohan (tak to říká alespoň moje maminka) a do spacáku lezu s modrým malíčkem na levé noze. Noci jsou tady chladné, ale nejsme zas tak vysoko, aby se to nedalo snést. Vystrkuju hlavu ze stanu a zabalen ve spacáku, který nádherně hřeje, pozoruju oblohu. Těch hvězd. Milióny,......


29.srpna 1990
Irču už přestala bolet hlava a průjem začíná být snesitelnější ! Sláva ! Odpoledne se snad pohneme. Alespoň o kousíček.
Vyrážím na poslední průzkum. Dostávám se až na druhou stranu kaňonu. Objevil jsem totiž nejužší místo, které bylo široké asi jen 6 metrů a přes to chatrný můstek z pokroucených pahýlů arči. Ale objevil jsem ještě něco - obydlí ! Je to z hlíny uplácaná chatrč, ve které žije Dima. Filosof, poustevník a snad i trochu psanec.
Sedím s ním před jeho domem a vyprávím mu co a jak. Irču pro jistotu nazývám svou ženou, aby se to nepříčilo zdejším mravům. Když mu vylíčím všechny naše problémy, vstává, nasazuje si tibetějku (místní hučka) a povídá - jdeme. "Iren se bude léčit tady. Mám tu všechny léky a spoustu bylin, které vyhojí všechno". Námitky se nepřipouštějí a proč si to nepřiznat, je to vlastně záchrana. Okamžitě totiž začínám spřádat plány na slezení pořádné hory, protože by Irča mohla zůstat tady. V duchu se stydím za svůj egoismus, ale hnedka se snažím vůči sobě ospravedlňovat, že když jsem jel takovou dálku, tak přece nebudu tvrdnout ....
Zatímco takto zběsile uvažuju, Dima přešel z rychlé chůze do běhu. Asi mne chce vyzkoušet, myslím si, a začnu utíkat taky. Však ty po kilometru přestaneš. Pěšinka tady chvíli stoupá a zase klesá, skoky z balvanu na balvan a běh vysokou travou taky vysilují. Po dvou kilometrech už si nejsem tak jistý, že tenhle mladičký poustevník se tak snadno unaví. Když už běžíme půl hodiny zjištuju, že tenhle běh ho snad baví. Na našem tábořišti se Dimy sice stále držím, ale melu z posledního. Dima se lehce vydýchává a tak dělám taky, že nic, aby si nemyslel, že v Československu jsou skauti nějaké máčky.
Nic nechápající Irča si balí svůj bágl a Dima se zaujetím prohlíží náš stan Gema. Jeho nezvyklý kopulovitý tvar houdivuje.
Irenin bágl táhnu já a s mým báglem Dima zmizel daleko před náma. Cesta se poněkud protahuje, neboť Irčiny střevní potíže nejsou definitivně zažehnány. Každopádně je chůze pro ni utrpením. Už abychom tam byli.

Konečně se dostáváme před chatrč. Zevnitř se line libá vůně nějaké bašty. Náš nový přítel stačil zatím uvařit oběd. Vlastně už večeři, protože na mých hodinkách je právě půl sedmé.
Sedáme si na hliněnou podlahu a Dima přináší mísu se zeleninou, která přitahuje naše zraky jako magnet. Nádherně urostlá mrkev, řepa, cibule, ředkvička, nať petržele a ještě několik dalších druhů místní zeleniny, které se mi při mé nevzdělanosti nepodařilo identifikovat. To vše nádherně umyté v ledovcovém potůčku. Už jenom pohled na tyto dary přírody mi nepříjemně dráždil žaludek a když donesl Dima ještě hrnec obrovských brambor, ze kterých se ještě kouřilo, zmateně mumlám česky něco o štědrosti, dobrotě a laskavosti domorodců, přičemž polykám druhý brambor.
Ne tak Irča, která zmožená dnešní cestou a nemocí usíná na Dimově lůžku. Omlouvám se za to, ale tenhle podivínský muž mi s klidem a samozřejmostí odpovídá, že mu to nevadí, protože chodí spát ven na střechu, neboť tam za ním ty potvory blechy nemohou. Nemám srdce Irču budit a oznamovat jí toto zajímavé zjištění. Blešky jsou potvory, to znám z vojny. Člověka furt něco svědí. Beru spacák s karimatkou a odcházím si lehnout ven, protože pamírské hvězdy jsou jedny z největších na světě a člověk by si neměl tuto příležitost nechat ujít.


31.srpna 1990
Irči už je snad i dobře, ale asi už ji nedonutím, abychom pokračovali ve vytyčené cestě. Nezbývá tedy než abych vyrazil sám. Ve chvíli, kdy tento "geniální nápad" oznamuji Dimovi, jsem nazván sebevrahem, neboť tyhle hory takovýmto lidem nepřejí. Rusové se odváží na takovouto expedici minimálně v osmi lidech. Na letišti v Dušanbe jsme taky žádnou menší skupinu nepotkali. Při cestě do hor jsme střetli zubožené Němce, kteří byli ve třech, ale sólo to jdou skutečně jen extémisté a cvoci. Že jsem cvok, s tím jsem se smířil už dávno a tak se samozřejmě nedávám od svého úmyslu zviklat. Při pohledu na bílé špičky vrcholů si odmítám připouštět jakákoliv rizika. Když půjdu po okraji ledovce, kde je to víc kamenité, vyloučím téměř propadnutí do trhliny. No a pak nastoupím támhle vlevo tím ledovým jazykem na zasněženou pláň a po ní vystoupám v pohodě až na vrchol. Nebude to víc než 6000 metrů, takže bych neměl mít problémy s aklimatizací. Koneckonců výstup na 4800 byl bez nejmenších problémů, takže to zkusit můžu bez nějakého velkého rizika, že nevydržím s dechem. Za 6 dnů musím být zpátky. Když se zhorší počasí, tak okamžitě polezu dolů. Je mi to prostě úplně jasné a jen hlupák a slaboch by se do toho nepustil. Dima se na mně dívá takovým divným pohledem a nic neřiká. Na Irči je vidět, že kdyby mohla, tak mě nepustí. Nepřemlouvá. Ví, že by to bylo marné.
Dělám velkou přípravu na svou největší práskárnu v životě. Chci vylézt co nejvýš, dokud budu mít síly. Odlehčuju, jak se dá. Bágl nesmí mít víc jak 20 kilo, jinak to na laně nezvládnu. Vezmu si sebou i Irčin cepín, kdybych narazil na ledovou stěnu? Zbytečnost, stačí jeden! Mám brát obě tyčky? Nahoře se budu muset mocně opírat, abych něco ušel. Není nutné ! Postačí jedna, v nejhorším případě se budu opírat i o cepín. Bonekanové kalhoty si vzít musím, jinak bych tam zmrzl. Škoda, mohl jsem ušetřit půl kila....
Poslední večeře před výstupem. Dima rozlévá čaj. Zelený. Takový se pije tady na Východě. Labužnicky chroupám mrkev a řepu. Ležíme na boku a hledíme na mihotavé plamínky petrolejky. Začíná naše večerní filosofování. Tentokrát je to o víře. Alláh, Budha, Šiva,... Shodujeme se na tom, že záleží především na člověku. Lidi jsou pouze dobří a ti méně dobří. Je jedno, jestli věří v Boha, Budhu nebo Alláha. V něco by každý z nás věřit měl. Já věřím na lásku. Na lásku člověka k člověku, k přírodě, k životu. Všichni jsou bratři. Povídám Dimovi o skautingu, o celosvětovém bratrství, o tom, jak jej u nás zakazovali a stejně žil a jak právě proto chci vylézt na nějakou neznámou bezejmennou horu a nazvat ji Pik Skaut, o tom jak .....

Rozjel jsem se. Ohnivě vyprávím, jak na náš oddíl chodily před pár lety anonymy, že se snažíme pokračovat v něčem, co je zakázáno, o našich táborech a normálním oddílovém životě. O tom jak mně to poznamenalo a ovlivnilo celý můj život. Jak jsem měl problémy na vojně, že jsem nedokázal být jako ostatní a taky šikanovat. O pocitu radosti z toho, když dokážeš dávat a nejenom brát... . Chrlím myšlenky tak zmateně, jak se mi honí hlavou. Na mého nového přítele to zjevně zapůsobilo. Když jdeme ještě po další hodině povídání spát, říká "Skauting je dobrá víra".
 
 

1.září 1990
Vyrážím za šera, abych došel ještě dnes přes ledovec k úpatí hory. Irča má v očích slzy. Možná se opravdu vidíme naposled. Hory jsou nevyzpytatelné a nedovolí každému, aby je pokořil. Ó, jak jsem nemocný touhou po těch třpytících se sněhových vrcholech. Já je přece nechci pokořit. Necítím se jako dobyvatel, ale spíš jako prosebník.
Šlapu po zarostlé suti kamenů, každou chvíli mi podjede noha. Potím se. Nejvíc trpí chodidla. Mám obuté skeletové pohory z plastu, které nejsou na normální chůzi stavěné. Musím to nějak překonat, až narazím na sníh, tak jejich výhody ocením.
Bágl začíná nenápadně těžknout. Taky už mi dochází voda. Budu si muset aspoň na chvilku odpočinout. Ostřížím zrakem pátrám po nějaké stružce z ledovce, protože žízeň je věčná (jak vždycky říkal Pajda, než se oženil). Na vodu to já mám čich, támhle teče skoro potok. Voda není sice nejčiřejší, má takovou mléčnou barvu od drobounkého písku, který se zde bůhví odkud vzal, ale je to stravitelné. Sypu do termosky k vodě něco pomerančového prášku a vychutnávám ten nektar do posledního doušku. Aby to bylo náležité, tak si doušek alespoň pětkrát převálím na jazyku. Chuťové buňky chrochtají blahem. Slastně přivírám oči a pohroužím se do mikrospánku.

Je mi nádherně. Ticho, nádherné ticho a fantastická scenérie hor. Obrovská samota. Minimálně den pochodu nikde žádná lidská duše. Kolik takových míst na naší planetě ještě zůstalo? Opájím se pocitem Velké samoty. Tento blažený stav se dostavuje vždycky, když jsem v obdobné situaci - daleko od veškeré civilizace, pln energie a nestrádající hladem a zimou. Jakmile se ozve Velký hlad a já bez jediné ovesné vločky pojídám k nasycení planá nezralá jablka nebo dužinu ze stébel trav, pocit Velké samoty už není tak opájející a dostávám se do stavu, kdy jej zatracuju.
Teď mi ale nechybí nic a nechávám se tímto opiátem zcela ovládnout. Budiž blahoslavena, Velká samoto. Je mi strašně líto, že neumím své pocity zachytit na stránky svého deníku tak nádherně jako pan Nevrlý v nejbáječnější knize "Karpatské hry". Nádherný dar umět napsat něco, co každý cítí, ale nedokáže to vyjádřit. Já bych o tom kecal půl hodiny, přeháněl bych, gestikuloval a on to dokáže vystihnout tak nádherně na pár řádcích. Nezávidím nikomu jeho vilu, nádherné auto, video a domácí saunu, ale ta dětská touha po něčem, co nemám, u mne vzbuzuje pocit závisti právě po tomhle umění přenášet na ostatní lidi své pocity.
Probírám se ze svých úvah a pohledem na rychle klesající slunce hodnotím situaci tak, že mi zbývají tak čtyři hodiny, než úplně zapadne, a pak další dvě hodiny do úplné tmy. Do sedel ! Nahazuju bágl na záda a kamenitým ledovcovým polem mířím k úpatí budoucího Pik Skautu. Už znám ten pocit, který hnal zlatokopy na Aljašce za jejich zlatým přeludem.


2.září 1990
Bolí mne ramena od stále těžšího báglu. Každou hodinu jsem nucen udělat aspoň desetiminutovou pauzu. Stop time. Bílý jazyk ledovcové stěny je téměř na dosah. Ale abych si mohl skutečně sáhnout, musím ještě hodinku šlapat. Ó, jak ty hory matou. Nikdy mi odhad vzdálenosti moc nešel, vždycky jsem si radši trochu přidal a byl pak mile překvapen, když jsem došel dříve, ale tady svůj odhad násobím pro jistotu koeficientem 1,5 a ještě to úplně nestačí.
Konečně jsem u ledovcové plotny. Dopřávám si pořádný odpočinek, kdy likviduju poslední kousek uheráku a piju skoro litr čaje. Každá kapka je tady v horách dobrá.Československý horolezec Rakoncaj někde napsal, že litr tekutiny je minimum, dva litry jsou dobré, tři litry ještě lepší, čtyři litry ideální, ale tělo už odmítá víc přijmout.
Obřadně nasazuju na skeletové pohory mačky (stoupací železa), upravuju ledovcové brýle a opírajíc se o cepín vyrážím. Přede mnou je vše úžasně bílé a panennsky čisté. Každý můj krok zanechává v ledu šrám. Jak dlouho bude znát,že jsem tudy prošel? Den, tři, nebo celý týden,než počasí dokonale zahladí stopy mé přítomnosti ? Jusuf, pastevec s pod Bel-kanda, by určitě řekl "Aláh ví" a pak by bezradně pokčil rameny.
Šikmá plotna začíná být ještě šikmější a pak už to snad ani není šikmina, ale spíš stěna. Nezbývá mi nic jiného než se začít jistit. Zarovnávám cepínem hrbolatý led a šroubuju ledovcovou skobu. Karabinu, zajistit kletr, navázat druhý konec lana. Nějak jsem nepočítal s tím, že se dostanu do takového terénu a tak jsem sebou bral pouze čtyřicetimetrovou pojistnou šňůru, která není pro takovéto případy nejvhodnější. Mám dvě možnosti: vrátit se zpět a nebo riskovat případný pád do téhle "prádelní šnůry", která to taky nemusí vůbec vydržet. Vpřed! Uklidňuju se tím, že horolezecká lana vydrží i několikanásobně víc než je zaručené. Pro jistotu dávám lano dvojmo, čímž se mi zmenšila délka na dvacet metrů, ale dušička je přeci jen trochu klidnější.

Bágl je pode mnou právě 20 metrů. Podařilo se mi úspěšně zdolat první délku. Zavrutávám druhou skobu a spouštím se odjistit bágl. Šup s ním na záda. Ještě vyšroubovat "ledavrut",který mne jistil, a opatrně nahoru.Jde to mnohem líp, než bez lana. Zajištuji se speletem, takže i kdybych uklouzl, nebudu padat hluboko.Už jsem u skoby. Zasekávám cepín jak nejhlouběj to je možné a přivazuju bágl. Chvilka oddychu a kolotoč začíná nanovo. Zajištěn na skobu, škrábu se po stěně nahoru. Vyvažuju tělem tam, kde nelze ani cepínu moc věřit. Proč já trouba si nevzal i ten Irčin !!! Jak by mi teď pomohl. Využívám každého výstupku k odpočinku. V pěti tisících metrech se člověk zadýchá i při menší námaze, než je tato.
Pít. Mám strašnou žízeň. V láhvi už není ani kapka. Místy po stěně stékají pramínky ledovcové vody. Jako naschvál teče tak, že ji nelze chytat do láhve. Žíznivě chlemtám vodu přímo z ledové stěny. Vím, že tohle určitě není nejzdravější, jenomže vysvětlujte to někomu, kdo má žízeň. Piju, dokud nejsem úplně plný. Ten zatracený pocit žízně nezmizel.
Ještě pět metrů a budu zřejmě na nějaké plošině. Asi tam začne pláň a nebo budu moct jít aspoň chvíli bez jištění. Strašně moc to zdržuje. Celou stěnu takhle vlastně lezu dvakrát. Kdybych měl takových dvěstě skob, mohl bych je nechávat zavrtané a až polezu nazpět, tak bych je vytáhnul. Jenomže já mám skoby jenom tři. Takhle mizerně vybaven by to asi nikdo nelezl, v tomhle mám skutečně asi primát, ale v téhle chvíli mi to je srdečně jedno. Navíc mne začíná obtěžovat pocit strachu. Do téhle chvíle jsem si jej vůbec nepřipouštěl, a najednou je tady. Z výšky mám strach jako každý normální člověk. Když vás někdo jistí, je to něco jiného. Strach přechází pouze v obavu z chyby. Tady můžu mít strach pouze ze své chyby. A taky třeba z nějakého šutru, který se může někde urvat. Nebo z laviny. Před pár dny na druhé straně hor zasypala základní tábor a v něm 42 lidí. Tady ale nic padat nebude, snažím už po několikáté uklidnit sám sebe. Dobře jsem si to odzdola prohlídnul. Takových už bylo, odpovídá můj strach. Podívám se dolů a zavrhuju možnost, že bych se mohl stejnou cestou vrátit. To bych to mohl rovnou skočit. Musíš to vydržet!
Zadělávám skobu. Už dávno jsem si sundal rukavice, abych mohl líp manipulovat s karabinama a lanem. Tak se stalo, že mé ruce jsou docela dobře zkrvavené. Spousta oděrek od ostrého ledu a sněhu. Některé jsou už zaschlé, další jsem právě před chvílí, kdy jsem uklouzl, znovu rozedřel. Všímám si toho až teď. Nasazuju rukavice. Hmm, je to lepší. Za chvíli je mám celé mokré. Nevadí, v báglu mám náhradní a přes noc mi ve spacáku snad uschnou. Lezu neustále nahoru, teď už proto, že dolů to nejde. Pohyby už nejsou promyšlené jako ze začátku, ale staly se mechanickými. To je nejlepší cesta k tomu,abych udělal chybu.Odpočinek. Slunko zapadlo za mohutný hřeben pětitisícovek už před hodinou a já pořád nejsem z té proklaté stěny venku. Musím to zkusit do boku. Jenomže tam je skála a na tu nemám úplně nic, ani skobu. Přece se musí najít cestička, jak z tohodle ledového prokletí pryč. Marnost nad marnost a vše je marnost. Buď nahoru a nebo dolů. Není jiné cesty.
"Do pytle !", stačím zoufale vykřiknout a už sklouzávám po ledu o nějakých pět metrů dolů. Něco mezi pádem a hodně rychlým sklouznutím. Trvá mi aspoň minutu, než jsem schopný vytáhnout se zpět k báglu. Ten hnusný cepín mi vyjel z ledu a rázem jsem ztratil rovnováhu. Taková hloupá chyba. Pět metrů. Nic to není, ale padejte si tak v místech, kde je pod váma třista metrů nic. To je na infarkt. Sakra. Měl bych to už dneska zapíchnout, jinak se tu zabiju. Ale kde tady najdu místo na nějaký bivak? Že bych spal zavěšený v sedáku je tak kardinální hloupost, že ji okamžitě zavrhuju. Musím to zkusit ještě trochu nahoru, třeba tam něco bude. Nějaká plošinka anebo prohlubeň. Naděje umírá opravdu naposled.
Převis! Normálně by to byla pohodovka. Začíná asi v deseti metrech absolutně kolmé stěny. Má necelý metr. Je to ale dost na to, abych si na něm dobře nabil kokos. Navíc moje hodinky ukazují 21.35 a kolem už je tma. Ve sněhu a ledu to není tak strašné, člověk vidí poměrně dost, protože světlo se od sněhových plotenŤ
dobře odráží. Ale je to přece jen tma. Musím ten převis zvládnout. Nad ním je určitě super plac na spaní. Touha po tom, že to dneska už konečně zabalím, mne žene dopředu. Melu z posledního. První skobu nechávám v metrové výšce, protože kdybych se zase urval, tak mne najdou až úplně dole. Na té zběsilé šikmině bych to neubrzdil ani zázrakem. Vysekávám si v ledu chyty, abych alespoň trochu nahradil chybějící cepín. Mít tak teroše, to by se to lezlo. Postupuju velice opatrně. Druhou skobu nechávám v půlce stěny. Třetí těsně pod převisem. Spouštím se pro první skobu, abych se mohl nahoře zajistit. To mi jde bez problémů. Jó, slaňování, to je moje. Nahoru se dostávám pomoci speletů. Jako ve Zvonivé díře na Plešivecké planině. Tam jsem měl strach chvílemi ještě větší. Hurá, už jsem zase pod převisem.
Chvíli odpočívám. Na nějaké vybroušené technické lezení není ani pomyšlení. Musím ten cepín zaseknout nad převis a pak se na něm vytáhnout. Odsedávám a obrovským rozmachem se snažím zatnout cepín do ledu někam úplně dozadu, co nejdál od hrany, která by se mohla urvat. Je to nahouby, že tam nevidím. Hlava je pořád pod převisem. Na sedmý pokus je cepín zaseknutý. Zkouším se přenéstŤ
opatrně celou váhu na něj. Je to dobrý. Drží. Povoluju trochu lano, aby mne nestrhlo nazpět, až se budu vyšvihávat nahoru. Teďkom jdu na ruce. Přitahuju se a snažím si najít pro druhou ruku něco jako chyt. Nic tam není. Do pytle. Ještě pár sekund a neudržím se. Musím to risknout a nějak to na hraně vyvážit. Už to ale nestíhám, protože cepín to nevydržel a vyklouzl ze záseku.
Že jsem sletěl o pár metrů níž si uvědomuju, až když se houpu jako jojo. Kontroluju se, jestli jsem celý a v pořádku. Zdá se že ano. V této chvíli mne přepadá pocit šílené beznaděje. Člověk je úžasně malý a nemohoucí. Hraje si při tom na pána tvorstva. Hlupák. Není nic. Úplně nic. Taková malá ledová stěna mu to dokáže ... 
(dokončení v publikaci PIK SKAUT - edice SEMÍNKA, časopis KMEN)


Copyright © www.dobrepisne.cz Všechna práva vyhrazena
Mapa stránek | Created by AVT design - tvorba webových stránek