www.dobrepisne.czDobře utajené písně

Novinky
2018-01-28
U mě dobrý - i po volbě prezidenta

2016-07-01
První reklamní písnička

Matternhorn nepřijímá

Matternhorn  (Tillis/Pavel Brumer)

...vyšli ráno z Bernu, provázel je zvon,
zkusit svoje štěstí, zdolat Matternhorn.
Muži jako skála, jenž vyzývá on,
pevně rozhodnuti zdolat Matternhorn...
Matternhorn ….
Hora co ční k nebesům, to je Matternhorn...

 
Tuhle tu starou písničku od skupiny Fešáci jsem slyšel prvně, když mi bylo asi 13 roků, u svého kamaráda Jiřího Dicka Homolky. Moc se mi líbila a já tehdy jenom tušil, co to ten Matternhorn vlastně je. Kde se tahle hora nachází mi musel říct Jura (byl vždycky chytřejší než já). Vím, že jsem tehdy chtěl být jako ti chlapi, kteří byli jako skála a škrábali se na ten šílený kopec. Ani by mně nenapadlo, že skoro o dvacet let později budu mít možnost to zkusit. Švýcarsko bylo pro mne tehdy asi stejně vzdálené a nedostupné jako třeba Aljaška. A tak, když Hadžim přišel s tím šíleným nápadem „zimního Matternhornu", neváhal jsem. Hadžim se ke svému nápadu už moc nehlásí, ale bylo to na jeho popud, abychom vyrazili někam „nahoru". A tak jsme tedy vyrazili - ve třech. Několik týdnů před cestou Hadži pravidelně volal z Itálie, kde byl na montáži, aby si ověřil, že všechno platí a nikdo necuknul. Necuknul - ogaři z Kateřinic sú tvrdí (nebo natvrdlí?). Konečné složení výpravy: Míša (hlavní řidič, mechanik), Hadži (pomocný řidič, navigátor, tlumočník a děvče pro všechno) a Dazul (spáč). Byla to taková spojené expedice 2. chlapeckého ze Vsetína a 6. koedukovaného z Kateřinic. V rámci zachování objektivity nutno dodat, že Kateřinice měly 2/3 převahu.

16.dubna 1998 navečer vyrážíme Míšovým vozem „Renault 11". Při startu se všichni tiše modlíme, aby „renaultek" vydržel. Někdo modlitbu asi trochu ošidil, protože kolem páté hodiny ranní na německé dálnici, pár desítek kilometrů od švýcarské hranice to v převodovce zarachotilo a najednou jsme stáli. Oba expediční řidiči zkoušeli různá zaklínadla, kopance a roztodivné masáže pod otevřenou kapotou, ale až několik deci oleje dolité do převodovky učinilo jakýsi zázrak a autíčko se rozjelo. Nadále byly naše prosby, aby se už nic neporouchalo, vyslyšeny a další závady se až do konce cesty neobjevily. V pozdní odpoledne zahajujeme z horského švýcarského městečka Zermatt výstup na Matternhorn (4475 m n.m.). Matternhorn je hraniční hora se dvěma stejně vysokými vrcholky, vzdálenými od sebe asi 70 m - jeden leží na švýcarské straně a druhý je už v Itálii. Pasová kontrola nahoře není, celní formality se nekonají. Do cca 2500 m se dostáváme za nekřesťanské peníze 3 lanovkami. Tady u poslední stanice je už docela kosa (kolem 10 st.C) a zářivě jiskřivý sníh. Za chvíli bude zapadat slunko a tak nás čeká fantastický pohled na zlatavé vrcholky alpských velikánů. Jenom „Matty" (jak jsme důvěrně překřtili Matternhorn) je celý schovaný v hustém mraku. Ptáme se na zítřejší počasí. Jeden z vlekařů říká, že zítra bude hezky a pozítří ještě líp, druhý tvrdí přesný opak. Myslíme si svoje, nic nedbáme a vyrážíme na hřeben, který nás má dovést k samotnému úpatí Mattyho. Nasazujeme skialpinistické lyže (mají speciální vázaní umožňující chůzi na těchto lyžích) abychom se nepropadali do sněhu. Za chvíli jsme ve svahu a s lyžema to dál nejde, proto nastává výstup ve sněhových závějích. Místy se propadáme po prsa a to není žádná sranda. Vtipkování je omezeno na minimum, ale ne zcela. Snažím se něco točit - je to pakárna neustále vytahovat a rozbalovat videokameru. První baterie, která za nomálních podmínek vydrží točit přes 2 hodiny, se mi při této teplotě totálně vyčerpala za 5 minut. Rezervní baterku proto po každém záběru schovávám pod košili, přímo na tělo, aby byla v teple. Sundat rukavice a holou rukou provádět potřebnou manipulaci znamená, že další čtvrt hodiny musím zahřívat prstíky, které pálí od mrazu.

Je skoro devět večer a my jsme téměř na hřebenu navazující na východní stěnu Maternornu. Tahle výstupová cesta by měla být obtížnost 2-3, tedy za normálních podmínek absolutní pohodovka. Jenomže my bohužel úplně normální podmínky nemáme. Fixy (rozuměj pevně ukotvená pomocná lana), které zde mají být natažené, jenom tušíme v dvoumetrových návějích. Obloha zešeřela a s první matnou hvězdou na obloze jsme svědky fantastického divadla. Mlha zahalující vrchol hory se pomalu rozplývá a Matty se cudně odhaluje. Stojíme a do poslední kapičky vychutnáváme tuhle chvíli. Mám pocit, že jsem tady jel právě k vůli tomuhle okamžiku. Tahle hora je najednou strašně malá. Mám pocit, že bych si tam mohl odskočit ještě před tím než zabivakujeme. Málem zapomínám udělat záběr (v té chvíli pochopitelně nevím, že je to první a poslední záběr vrcholku na téhle expedici). V závětří skaliska helmami, které používají jako bagrové lžíce odhazuje Hadžim s Míšou sníh. Dělají bariéru proti větru a vydupávají místo, kde budeme spát. Stan sebou netáhneme, všichni máme dobré spacáky a od sněhu nás bude chránit celta, kterou se přikryjeme. Já se zatím pokouším zapálit vařič, abychom uvařili horký čaj (všechna voda v láhvích a dokonce i v termosce zmrzla). Daří se to s velkými obtížemi. Vítr se dostává všude a neustále zhasíná sirku i plamen zapalovače. Jsme rádi, že se nám podařil uvařit aspoň jeden ešus čaje. Je ovocný, a ten já rád. Ale i kdyby byl třeba z plev, nikdo z nás by jím v tuto chvíli nepohrdl.

Ráno jsem vzhůru až po sedmé. Včerejší zabíračka, převýšení a nulová aklimatizace dělají svoje. Vystrkuju nosánek ze spacáku a okamžitě ho dávám zpátky. Venku se čerti žení. Na spacákoch máme nafoukané pár centimetrů sněhu a celta, kterou jsme byli částečně přikrytí se přeměnila na plech. Ve spacáku mi je dobře. Všichni jsme do pytlů zalezli ve všem co jsme na sebe mohli obléct. I vnitřní díl skeletových bot musel být uvnitř. Zima nebyla nikomu. Asi máme dobrou přípravu. Počasí je opravdu mizerné. Vítr se místy mění v docela solidní horskou vánici. Naštěstí je vidět aspoň na 50 metrů a tak vyrážíme po hřebenu vzhůru. Zdá se nám, že dnešní cíl je uměřený počasí. Rádi bychom dosáhli bivakovacího místa zvaného Solvay, které je asi 400 m pod vrcholem. V létě, za dobrého počasí se to prý dá zvládnout nahoru i dolů během jednoho dne.

Jenže teď léto není. Taková malá horská fujavice nás nutí přivírat oči a řasy nám v mžiku přimrzají k sobě. To se mi stalo teprve po druhé v životě. Rukavice jsou tak ztvrdlé mrazem, že mám strach, abych je nezlomil. Ztrácím pojem o čase. K radosti mi nepřidává ani to, že potřebuju často odpočívat – že by to bylo tou nadmořskou výškou a nebo mizernou kondičkou? Asi to bude od každého něco a od té kondičky ještě trochu navíc. Snažím se točit, alespoň tu fujavici. Aslepoň jeden záběr. Mám smůlu – kamera mi zamrzla. Na ovládacím panelu je vrstvička ledu. Nechápu jak se sníh mohl dostat až sem. Třeba je to stejné jako s pouštním pískem. Může mně těšit, že stejně je na tom i Hadžiho uzávěrka na jeho Praktice. Takže nejdramatičtější úsek celé výpravy zůstane nezdokumentován. Tohle nám nikdo neuvěří, takové náhody jsou akorát ve filmech a špatných knížkách. A na naši expedici. Fujavice se mění v malou sněžnou bouři. Nedovedu si představit, jak bych ten úsek, který právě lezeme překonával v létě. Pád do sněhu je přece jenom příjemnější než na ostré skaliska. Míša, který prošlapává cestu, našel zbytky zavátého fixážního lana u skalní stěny. Shazujeme bágly a rozhodujeme se tady zůstat, dokud to nepřejde. V tomhle se nedá pokračovat. Ač jsme velmi příjemně unaveni čerstvým alpským vzduchem, zvládáme vydupat kolem sebe v dvoumetrové návěji místo, abychom byli chráněni proti větru a pichlavým jehličkám sněhu. Snad se nám podaří uvařit horký čaj. Nepodaří. Takhle ne. Sedíme na báglech a ládujeme do sebe čokoládu na vaření. Čokolády je dost. Táhneme ji sebou skoro dvě kila. A větřík pořád vane. Místy až trochu moc. Je mi dlouhá chvíle. A navíc, pokud se nezačneme pořádně hýbat, bude nám pěkná kosa. Chceme-li to tady přečkat, musíme se zabezpečit jinak. Vyhrabeme si jeskyň. Tam nebude foukat a můžeme tam v klidu i přenocovat. A tak opět uvádíme v činnost helmy na kyprý sníh a cepíny na ten hodně zledovatělý. Na čele ražby jeskyně se prostřídáváme. Vchod přikrýváme alobalovou karimatkou. Ve sněhové jeskyni je nádherně. Nefučí tu a můžeme tady v pohodě vařit čaj. Pro sníh nemusíme ven, stačí hrábnout do stěny. Za chvilku je tady mlžno a skoro trenýrková teplota. Zkouším kameru – hurá, rozmrzá. Ale točit stejně nejde, protože se mi zamlžuje objektiv. Já se asi picnu. Nakonec budu mít z celé expedice akorát záběry z cesty autem. Venku to neutichá. A vypadá to, že ani pár dnů neutichne. Kolik to máme k vrcholu? Sedmset nebo tisíc metrů? Přece to tady neobrátíme? Určitě se to utiší, a pokud bude vidět aspoň na sto metrů, je to lezitelné. Fixy nás povedou. Jenomže ty jsou pod sněhem a co sněhové jazyky na hřebenu? Ve východní stěně sice moc kameny nepadají, ale přesto do ní na pár místech musíme slézt. Co, když se to urve? Ani pes po nás neštěkne. Ale s tím jsme přece počítali, nebo ne? S čím? Že tady kvůli blbosti zůstaneme? To teda ne. Za to ten vrcholek nestojí. Asi jo. Teda určitě ano. Za to ten vrcholek nestojí. Dokud je nějaké zítra, znamená to mít další šanci třeba v létě. Ale, kdybychom přece jenom ještě den počkali, třeba,….

Takže náš pokus o návštěvu tentokrát končí. Matternhorn dneska nepřijímá. Nebudeme raděj pokoušet vrtkavý osud. Hora v něm má vždy navrch. Pokorně klopíme uši a balíme saky paky. Pokračovat totiž znamená velkou pravděpodobnost, že se nevrátíme. Kdo zná ten pocit, kdy člověk ujede přes tisíc kilometrů, není mu velká zima, je solidně zásoben a vyzbrojen a přesto nemůže dál, pochopí co v tu chvíli asi cítíme.. Nejhůře to nese i Hadžim. Asi se mu vybavil okamžik, kdy se musel vrátit z pod vrcholu Mont Blancu. Pocit marnosti se pomalu ale jistě rozplývá. Takový Josef Rakoncaj, který byl jenom pár metrů pod vrcholem nejvyšší hory světa to také dokázal otočit. A je, na rozdíl od mnohých jiných, pořád mezi náma.
Jméno:
Mail:
Předmět:
Text:
Kód:


Copyright © www.dobrepisne.cz Všechna práva vyhrazena
Mapa stránek | Created by AVT design - tvorba webových stránek