Loučíš se u vlaku s klukem, co ho máš ráda.
Jede domů - do daleka.
A vedle Vás, v baráku, kde bydlíš se trápí kluk
co nemá odvahu Ti říct,
že se mu líbíš
a po nocích se mu o tobě zdá.
Asi o něm nevíš
nebo třeba není Tvůj typ.
A třeba je to tak jako se vším
- ty nejlepší věci leží kousek od našeho prahu,
ale my je prostě nevidíme.
A vedle Vás, v baráku, kde bydlíš
si pouští jeden kluk už po osmnácté:
.. zahrajte husličky samy,
zahrajte z vesela,
až sa tá bude trápiť,
až sa tá bude trápiť,
kerá ho nechtěla ...
(STOUPA HLÁSÍ č.28, březen 1995)