www.dobrepisne.czDobře utajené písně

Novinky
2018-01-28
U mě dobrý - i po volbě prezidenta

2016-07-01
První reklamní písnička

Koločava

Na hranicích nás prašti pres nos jedinečné aroma, které nenechá nikoho na pochybách, že se nachází na teritoriu bývalého SSSR. Aroma se mi zdá stejné v Užhorodu, Moskvě, Dušanbe i Koločavě. Můj nos poprvé zaznamenal tuto směsku pachů, potu, špíny, benzinu a ještě něčeho (co jsem doposud nedokázal identifikovat) ještě před pádem „Sojuzu“. Poměry se od té doby změnily, aroma nikoliv.

Koločava. Před pár lety jsem tu dotáh naše rovery a složitě jsme na místním hřbitově hledali hrob Nikoly Šuhaje. Našli jsme jej až za pomocí staršího domorodce. Hrob byl zarostlý a zpustlý - skroro splýval s místní travou. Trochu jsme jej upravili a já tehdá zažil neskutečný pocit, když jsme spontálně začali zpívat "Zabili, zabili, chlapa z Koločavy, ...". A do toho se ozývali místní havrani. Už nikdy potom jsem si tuhle písničku neprožil tak jako tehdy, při své první opravdové návštěvě Koločavy.

Spíme u Tumarevů. Natálka Tumarev je učitelkou literatury v místní jedenáctiletce, Valera, její muž, byl na vojně v ochrance Gorbačova a nyní je bez stálé práce. Mají dvě děti - čtrnáctiletého Oleksyho, který krásné maluje a pětiletého Igora, který neustále zlobí. Rodina Tumarevů patři na zdejší poměry k těm lépe situovaným. V jejich bytě zabudované ústřední topeni netopí protože je napojeno na blízký závod, který je pustý a prázdný. Voda neteče, zamrzlo potrubí, takže veškerá voda do kuchyně, koupelny a WC se musí nosit do prvního patra ze studny od sousedů. Natálka se o nás stará jako máma - neustále nás nutí jist a ptá se jestli nám není zima. Piňonovi, zdá se, už to trochu leze krkem.

Kamión s naši humanitámí pomocí dorazí nejdříve v pondělí. Dnes je pátek a tak máme spoustu času. Jdeme s Piňonem dle Michálkových instrukcí poměřit muzeum Ivana Olbrachta. Je umístěno v místní škole. Měřeni trvalo hodinku, sezeni s direktorem školy při povinné skleničce (na Piňovo přáni se podávalo šampaňskoje misto tradiční vodky) trochu déle. Ve škole se pochopitelně topí málo (tam. kde se vyučuje) nebo vůbec (polovina školy, kde vyučováni neprobíhá). Učí se i v šatnách. Ústroj jednotná - kabáty a berance.
Stojíme v zasněžené zátoce přehradního jezera na Těreble. Tak tady bude letos tábořit vsetínská chlapecká Dvojka. Představoval jsem si to místo trochu romantičtěji ale věřím, že v létě, až kolem budou buky v plně zeleni, bude tábořiště naprosto bez konkurence. Přivírám oči a už vidím flotilu pádlujících Dvojkařu podnikajících výzkumnou výpravu po jezeře. Trochu jim začínám závidět.

Večer jdeme spolu s Piňonem do „báni“ (rozuměj saunu, ne vězeni). Liju na horké kameny umístěné v takové specielní peci vodu. Horká pára začíná prostupovat na morek kosti. Vzpomínám na táborové indiánské potní chýše a trochu mi tu chybí mátou sycený vzduch. Vybíháme na zahradu a schlazujeme rozehřáté těla v koločavském sněhu.

Slapem do sedla mezi Strimbou a Krásnou. Sníh jiskři až oslepuje oči. Oblé hřbety polonin mi vyčítají, že jsem nevzal běžky. Škoda, že neumím létat. Chtěl bych být v tomhle okamžiku tam nahoře. Vždycky když kráčím vysoko v horách odkud se můžu rozhlížet desítky kilometru daleko mám pocit naplněné svobody.

Natálka nám po večeří líčí rozporuplné reakce na naši humanitární pomoc, která sice ještě nedorazila, ale jak se zdá, už o ni všichni ví. V učitelském sboru byla překvapena sebevědomým tvrzením, že „nám není žádné pomoci zapotřebí, u nás je všechno“. Spektrum názoru je různé od „Češi si z nás dělají kolonii“ až po „češi nám chtějí pomoc“. Natálka nás prosí, abychom nefilmovali až kamion přiveze krabice s pomoci - má obavu že to bude ostuda jak budou děcka reagovat. Použila při tom slovo které mi Piňon přeložil volně jako bordel. Ubezpečujeme ji, že to je pro naši potřebu a nemíníme to nikde vysílat. Moc ji to asi neuklidnilo - chápu jak jí asi je.

Sedíme v nějaké škole v Mežgorije a povídáme si s místními školáky - o tom co to jsou skauti, co děláme a tak. Piňon to s elegancí jemu vlastni hodil na mne („ty jsi náčelník roverů tak mluv“ - nestihám mu vyvracet jeho alibistický názor). Snaží se ale statečné sekundovat a jsou chvíle, kdy se mi daří dát tíhu věrozvěsta na jeho bedra. Místní skauti (za první republiky) si říkají Plastuchi a zdejší inspektor (na první pohled člověk na svém místě a na zdejší poměry s dobrými názory na věc) má snahu znovuobnovení téhle organizace podpořit. Reakce zdejších teenagers? Normální. Když se s nimi bude pracovat, věříme, že to nemůže nevyjít - shodujeme se s Piňonem.

Tak se nám to podařilo - sedíme s Natálkou u Anči Šuhajové - dcery Nikoly Šuhaje Je známa tím, že se vyhýbá setkáni s očumujícími turisty a nechce se s nimi bavit. O svém otci údajně prohlašuje, že to byl lump a vrah. Natálce se podařilo za pul miliónu karbovanců Anču přesvědčit, aby si s náma popovídala a my ji mohli natočit. Zdá se, že se nám podaří docela dobrý kousek. Věřím, že o tomto vcelku zajímavém setkaní Vám Piňon napíše (nebo svolí přetisknou jeho reportáž určenou pro renomovanější plátky než je tenhle).

Je pondělí večer a kamion nikde. Piňon je klidný - to je normální. Domlouváme se, že já zítra ráno vyrážím domů a do práce a on tady zůstává aby dohlédl na předaní naši pomoci. Zítra by mohl dorazit Michálek, takže mu v tom pomůže. Rychlokurs ovládaní videokamery a z Piňona je expert. Poslední koločavské „dobrou noc“.

Do autobusu se dostávám jak už je v tomto kraji zvykem pod tlakem davu. Mam štěstí, vyvýšená plošina u zadního skla, která slouží k odkládaní zavazadel, poslouží dobře i mně. Diky tomuto strategickému místu mám možnost sledovat obvyklý rituál, který pravidelní pasažéři začínají navyklým způsobem provádět: ženština, tak pátým rokem v penzi, nezvykle mrštně ze sebe sundává kabát, vytahuje z tašky sedm litrových láhvi vodky, navléká na sebe přehoz (spíchnuty zřejmě z prostěradla) a do jeho specielně upravených kapes začíná kolem pasu zastrkávat láhve - podobně jako frontový voják náboje do kulometného pásu. Pak přes sebe přetáhne sukni a kabát. Na přeplněny autobus docela úctyhodný výkon. Jiná ženština se značnou nadváhou zvládá ukázkový dřep a šroubovákem (kdoví odkud vytaženým) během 50 sekund z podlahy autobusu odšroubovává dva šrouby a pod poklop zručně dává umolousanou kabelu, ve které tuším krabice nekolkovaných cigaret a kanystřík špiritusu. Je mi do smíchu i do pláče. Vpředu u řidiče slyším úpěnlivý dětský hlas, který neustále prosebným hlasem opakuje něco o křesťanech a štěstí které nás ještě dnes potká. Nevidím jej, ale tuším, že je to jeden z těch žebrajících odvážlivců. Nahmatávám v kapse posledních šedesát tisíc karbovanců a chci mu je podarovat. Bohužel, chlapec to předčasně vzdal a nepodařilo se mu dostat ani do poloviny autobusu, takže si těch několik papírků, které mi zbyly, můžu nalepit do cancáku.

Úplný obraz o dokončené charitativní akci podáme až se Piňon vrátí. Měli by jste být seznámeni jak proběhlo samotné předávaní naší pomoci a jak konkrétně bylo s šaty, botami a hračkami naloženo.

(STOUPA HLÁSÍ č.39, březen 1996)

Jméno:
Mail:
Předmět:
Text:
Kód:


Copyright © www.dobrepisne.cz Všechna práva vyhrazena
Mapa stránek | Created by AVT design - tvorba webových stránek