Dlouho jsem Tě neviděl,
ale chyběl jsi mi
v tom shonu kolem.
Vzpomínal jsem na Tebe
a říkal jsem si,
co asi teď děláš,
a jestli si taky někdy vzpomeneš.
Neříkej.
Už dál nemluv!
Netvrď mi, že přátelství dělají jen
hezká slova,
podání rukou,
drobná pomoc,
úsměvy,
dárky.
Neříkej, že ty už nic necítíš.
Že je to pryč,
že to vyčišelo
někam.
Přátelství je přece taky někde
uvnitř
v nás.
Podívej se dobře,
přece jej musíš najít.
A zalej jej
jako květinu
aby povyrostla
a byla vidět.
Není louky plné květů,
jsou jen jednotlivé kvítky
vedle sebe.
Víš, že můžeš kdykoliv
vstoupit do mého domu,
požádat o cokoliv.
Víš, že já budu rád
když Ti budu
moci
pomoci.
Přijď,
spolu posedíme,
zalejeme
a budem zase klíčit
v trs květin
na nekosené louce.
(STOUPA HLÁSÍ č.53, červen 1997)