Dobře utajené písně

píseň - 37. Jaroměř

Modlím se za to, aby se usmála,

od ucha k uchu – a pusu poslala,

poštou větru, co jí ponese dál,

tam kde jsem já a můj věrný samopal.

Pod trikem schovaná dvě vosí hnízda,

moct si je osahat, to byla by jízda.

Tak snad nás úsměvem odmění,

nás ctitele krásy a umění - a umění, a umění.

Jakpak se jmenuje princezna v okně – snad Monika?

Samopal, bodák za to vidět ji bez trika.

Každý z nás chtěl by jí mít do smrti rád

- a na kostkách sílí dusot botou vzor šedesát.

Až splním svou občanskou povinnost,

v Katyni, na bitevním poli,

Monika příjde s jiným o nevinnost,

a nikdy se nedozví  jak moc mne to bolí

"Ticho tam vzadu! Držet hubu a krok!"

Ale teď šlapu dál - teď kráčím dál, teď pochoduju ....

• Přiložené soubory:
• 37_Jaroměř.mp3

O písničce

Písnička byla napsána v květnu 1986 na vojenské ošetřovně v Jaroměři. Ležel jsem tam pár dnů s ošklivě hnisající ranou na noze. Jaroměř byla tehdy vojenské městečko a s trochou nadsázky se mezi frekventanty tamní poddůstojnické školy říkalo, že když hodíš do Jaroměře kámen, s určitostí zasáhneš rusáka (myšleno vojáka tamní sovětské posádky) nebo róma (myšleno cikána). Proto si dnes už vůbec nevybavuju, jestli jsme při věčném pochodování Jaroměří v podvečer nějakou hezkou holku v okně viděli nebo to byl jen výplod horečnatého blouznění. Ale když přivřu oči, dokážu si jakousi dívčinu v tom okně vybavit :-)

Písničku jsem hrál i veřejně na jakémsi místním kole Armádní umělecké soutěže, ale tehdy jsem ovšem vynechal část s "Katyňí" a nahradil to čímsi neutráním. Verze o aktérech tamní události tak, jak ji ještě za války popsal spisovatel František Kožík, nebyla tehdy v oficiálním kursu. A já se fakt těšil do civilu.