www.dobrepisne.czDobře utajené písně

Novinky
2018-01-28
U mě dobrý - i po volbě prezidenta

2016-07-01
První reklamní písnička

Pohádka (O té naší demokracii)

Milé děti, bylo nebylo - spíše bylo, než nebylo. Plula neplula - spíše plula, než neplula - ani malá, ani velká loď. A na té lodi byla spóóóusta lidiček. Někteří z nich byli dobře živení, někteří byli živení méně. Ti méně živení neměli sice tolik penízků, aby se mohli tak dobře napapat jako tlouštíci, ale zase měli hezká atletická těla. Jedni loď obsluhovali a řídili, druzí se jen vezli – to byli pasažéři. Těm se, milé děti, někdy také říká cestující. Ale všichni – ti, kteří loď obsluhovali i ti, kteří se vezli - pluli společně na té naší lodi, uprostřed šíííroširéééého moře.

A jak už to v pohádkách i na moři bývá, jednoho dne přišla bouřka. Byla to vééééélikáááánská bouře. Určitě existují i větší bouře, ale tahle bouře byla opravdu velká. I staří mořští vlci (tak se říká zkušeným námořníkům, děti) z ní měli vééélikou obavu. A někteří dokonce i strach! Okamžitě přestali ucucávat rum a začali kmitat po palubě, jak kapitán přikázal. Pro každého z nich bylo hodně práce. Bylo zapotřebí rozdat záchranné vesty, zahnat všechny cestující do podpalubí, uzavřít všechna okna a poklopy, uklidit všechny přebytečné věci na palubě, připravit pumpy na čerpání vody z podpalubí, zajistit všechny skříňky proti samovolnému otevření a ještě spoustu dalších drobností.

Sotva to stihli, už se přes loď valily sloupy větru, krupobití, hurikán, cyklón a tajfun dohromady. Byla to zběsilá jízda a cestujícím v podpalubí se zdálo, že trvá věčně.

Když se bouře utišila, zjistili všichni, že statečného kapitána lodi asi smetla vlna a jejich loď uvázla na útesech u břehu jakéhosi ostrova. Že se jedná o ostrov, zjistili poměrně snadno – i z nakloněné paluby dohlédli na druhý konec. Nebyl to opravdu velký ostrov, ale byli rádi, že vyvázli živí. Milé děti, to vám bylo ale nadělení! Najednou byli bez kapitána i bez lodi. Zůstaly jim jen holé životy a vrak.

Milé děti, když je loď bez kapitána, musí její velení převzít okamžitě ten, kdo má na lodi nejvyšší hodnost – první důstojník. Všichni námořníci to vědí. Ale všichni cestující to neví. A tak, když se první důstojník snažil mezi cestujícími sjednat klid, neposlouchali jej - sháněli se po zmizelém kapitánovi, překřikovali se, požďuchovali a někteří z nich plakali. Možná, kdyby pluli po moři, prvního důstojníka by poslouchali, ale když už neplují a jsou trosečníky, nepovažovali to za nutné.

A tak se mezi sebou dlouho dohadovali, než se postupně všichni z vraku přesunuli na ostrov.

Sotva se to všem podařilo, svolal si je první důstojník kolem sebe a vysvětlil jim, že tento ostrov je pustý, kapitán asi zahynul, oni jsou tu sami, loď nelze opravit a budou tady muset čekat tak dlouho, dokud je nějaká loď nezachrání. A to může trvat móóóc dlouho. Proto se musí na tomto ostrově zabezpečit, aby přežili.

Všichni budou muset pracovat. Nejprve přepraví z vraku na ostrov jídlo, nářadí a všechno, co lze na ostrově použít. Na vraku nesmí zůstat ani provaz.
A taky bude potřeba nachystat hodně dříví, aby mohli celou noc udržovat oheň. Oheň je, milé děti, móóóc důležitý. V noci, když je zima se můžete u ohně hřát a taky jím dáváte o sobě vědět, že tu jste. Velký hořící oheň je vidět z moře desítky kilometrů. Aby mohl oheň hořet celou noc, musí se na něj neustále přikládat a proto je zapotřebí obrovská hromada dříví.

Naši trosečníci se vrhli do práce. Každý pracoval, co mu jeho síly stačily. Jedni přepravovali z lodi potřebné věci na ostrov, druzí na ostrově sbírali suché dříví na oheň.

Všichni pracovali. Pracovali, až se z nich kouřilo. A i když pracovali všichni, když sluníčko zapadalo, neměli všichni stejně velké hromádky dříví. Někteří měli hromady dřeva vysoké jako oni sami a jiní měli sotva poloviční hromádky. A byli i takoví (a nebylo jich málo), kteří, přestože pracovali velmi usilovně, měli za celý den nasbíráno jen pár klacíků.

Když nastal čas večeře, pokusil se bývalý lodní kuchař, který měl jednu z největších hromad dříví a ještě stačil navařit večeři pro všechny trosečníky, rozdávat různě velké porce jídla. Tomu, kdo měl velkou hromadu jako on, dával plný talíř jídla, tomu, kdo měl poloviční hromádku dal poloviční porci a těm, kteří nasbírali jen pár klacíků, dal jen pár brambor. To se jim ale pranic nelíbilo. Začali na kuchaře křičet, že pracovali stejně tvrdě jako on a stejně jako on mají velký hlad, takže chtějí stejnou porci jako má kuchař. Přidali se k nim i ti, kteří měli porce poloviční. „Všichni jsme stejně pracovali, všichni chceme stejně jíst!“ Kuchař se sice pokoušel namítat, že sice pracovali všichni, ale každý z nich měl jinak vysokou hromadu dříví, ale nepomohlo to. Ti, kteří měli nejmenší porce, žádali, aby se spravedlivě hlasovalo o tom, zda má každý dostat stejnou porci.

Nejvíc reptal jeden tlustý cestující. „To je diskriminace. Mám nárok na úplně stejný příděl jídla jako vy ostatní!“ Diskriminace je, milé děti, takové nehezké, negativní slovo - i když jej dospěláci občas používají v líbivém spojení „pozitivní diskriminace“. Na žádné diskriminaci, ani té pozitivní, milé děti, není opravdu nic hezkého.

A tak se hlasovalo. Budete se možná divit, milé, malé děti, ale ti, kteří měli ty hromádky dřeva nejmenší se dohodli s těmi, kteří měli hromádky poloviční a přehlasovali ty, kteří nasbírali nejvíc dřeva na společný oheň.

Těm největším pracantům se to pochopitelně moc nelíbilo, ale řekli si, že společný oheň, který v noci může přivolat záchranu, je důležitější než to, kdo víc pracuje. Koneckonců, jistě jste si milé děti všimly, že jsou lidi, které pracovat baví - a jsou i takoví človíčci, které práce moc nebaví a snaží se ji raději vyhnout. Na našem ostrově tomu bylo taky tak. Každý pracoval jinak, ale když se hlasovalo o jídle, všichni měli stejný hlas – ten který dřel jako oslík i ten, který nedonesl na společný oheň ani větvičku. Vlastně ne. Zapomněl jsem vám ještě říct, že mezi ztroskotanými cestujícími byly i děti. A všechny děti nosily dříví na oheň, stejně jako dospělí trosečníci. Některé děti pracovaly tak, že nanosily za celý den více dříví než leckterý z dospěláků. Ale když se o jídle hlasovalo, děti vůbec hlasovat nemohly! Svět dospělých je někdy těžko pochopitelný.

A tak plynuly dny, jeden za druhým. Jídla sice ubývalo, ale pořád jej bylo dostatek. Vždycky se taky našel někdo, kdo přes den dřevo nasbíral a v noci udržoval oheň.

Tlustý cestující byl hodně dýchavičný a po prvním hlasování o přídělu jídla pracoval dál svým pomalým tempem. Nestíhal udělat tolik práce jako ostatní. Zajímavé, milé děti, je to, že každý další den udělal té práce méně a méně. Nebylo to na první pohled vidět, ale jeho hromádky nanošeného dříví byly opravdu menší a menší. Jednoho dne byla jeho hromádka tak malá, že když další den nedonesl žádné dříví, nikdo si toho ani nevšimnul.
Ubíhaly dny i noci, naši trosečníci pracovali každý dle svých možností a všichni dostávali na jídlo stejně velké porce z tenčících se zásob, které se jim podařilo zachránit z vraku jejich lodi. A zásob jídla ubývalo podobně jako se zmenšovaly hromádky dříví, které nosil náš tlustý cestující.

A tak se jednoho dne stalo, že už nebylo co jíst. Naši trosečníci snědli všechno jídlo! Už jej nebylo odkud brát. Zásoby z vraku došly a ulovit nebylo co. Nastal hlad. Krutý hlad. Kručení v břiše bylo tak hlasité, že to všechny děsilo. Aby toho nebylo málo, byla trosečníkům stále větší zima. Najednou totiž chybělo dříví na oheň, u kterého se všichni společně hřáli. Nikdo už nedonesl tolik dříví, aby to stačilo na pořádný oheň, který by je zahřál, jako doposud.
A tu přišel kdosi s nápadem, že nezbyde nic jiného, než aby snědli někoho z trosečníků. Fuj! To snad do naší pohádky ani nepatří. Ale bylo to tak. To víte, hlad je hlad.

Koho ale mají sníst? Dobrovolně se přece nenechá sníst nikdo. Budeme o tom hlasovat! A opravdu, všichni se shromáždili na obvyklém místě. Většina trosečníků se dívala na našeho dýchavičného cestujícího. I když byl hlad, pořád ještě byl nejtlustší ze všech trosečníků. To by bylo masa!
Ale náš cestující si hned na začátku vzal slovo a začal povídat o tom, co všechno pro ostatní udělal a jak moudře prosadil, aby všichni dostávali stejně jídla. A taky povídal o tom, že za vše mohou ti, kteří dříve pracovali víc, než ostatní ale pak úmyslně tolik pracovat přestali. Tedy ne, že by nepracovali vůbec, to ne. Ale najednou začali pracovat stejně jako ti, kteří pracovali málo. No to se ví, že pak nemohli nanosit tolik dříví na společný oheň jako nosili dříve a proto je všem večer taková zima. On si myslí, že by se měl sníst někdo ze těch, kteří dříve nosili nejvíc dříví.

A tak se taky stalo! Ne všichni, ale většina z trosečníků demokraticky odhlasovala, že sní bývalého lodního kuchaře. Stejně si to zasloužil. Když ztroskotali chtěl šetřit na jídle a hlavně už nenosil tolik dříví na společný oheň jako první dny.
Milé děti, není to hezké, ale ten velký hlad byl sežráním reptajícího lodního kuchaře na nějakou dobu zažehnán. Bříška trosečníků se naplnila a i když jim bylo lodního kuchaře líto, byli rádi, že při vyhlížení nějaké lodi neumřeli hladem.

Dny opět ubíhaly a pořád se žádná loď na obzoru neobjevovala. A zase nastal hlad.

A tak se opět hlasovalo. Hezky to zorganizoval náš dýchavičný cestující, který se nebál navrhnout dalšího z trosečníků ke snězení. Jeho návrh byl přijat dokonce více hlasy, protože lodní kuchař minule hlasoval proti a nyní už hlasovat nemohl.
A tak naši trosečníci snědli dalšího nešťastníka, kterému pranic nepomohlo, že hlasoval proti tomu, aby jej snědli. Bříška ostatních se zase na čas naplnila. Hlad zahnali.

Nebudu vás, milé děti, napínat. Stalo se to, co už asi začínáte tušit. Postupně začínalo trosečníků ubývat, protože v pravou chvíli náš dýchavičný cestující navrhl a nechal demokraticky odhlasovat, že se někdo sní. Přibývalo dnů na ostrově a trosečníků naopak ubývalo. A pořád nikde žádná loď.
Ale, jak už jistě děti víte, netřeba klesat na mysli i ve špatné situaci. Většinou to nějak dopadne – leckdy i dobře. Vždyť i ti, které v jakési pohádce o Otesánkovi spořádal onen nenasyta, byli nakonec zachráněni. My jsme sice v jiné pohádce, ale i tady se schyluje k dobrému konci.

Když už zbyli na našem ostrůvku poslední tři trosečníci – včetně našeho tlustého cestujícího a právě se chytali hlasovat, koho zblajznou nyní, objevila se na obzoru loď! Přestali hlasovat a začali křičet co to jen šlo, mávali, vyskakovali, zkrátka se snažili na sebe upozornit, aby je loď neminula.
A tahle loď všechny tři trosečníky zachránila. Naložila je, dala jim dobře najíst a odvezla je do civilizace. Takže nakonec to dobře dopadlo.

To byla ale hezká pohádka, že?


Copyright © www.dobrepisne.cz Všechna práva vyhrazena
Mapa stránek | Created by AVT design - tvorba webových stránek