www.dobrepisne.czDobře utajené písně

Novinky
2015-07-07
Instrumentální verze BRÁCHOVI

2015-06-18
To mne tedy pořádně potěšilo

Jak jsem se pustil

Co se to děje?

Už něco vnímám. Kolem je nějak bílo a divně. Po těle mám jakési fáče a hadičky. A nemůžu se pohnout. Nohy nechtějí poslouchat, ale ruce a hlava se zdají být bezproblémové....
Že jsem v nemocnici mi došlo poměrně rychle a taky mi došlo proč. Půlku dovolené si nepamatuju, ale mohu zodpovědně prohlásit, že jsem jí prvně v životě proležel. Bohužel nedobrovolně.

Co se mi stalo?

Z rozhovoru s lékařem jsem pochopil, že si se mnou hráli na operačním sále do tří hodin ráno. Základní diagnónza, kterou jsem si později přečetl z jakési složky, kterou po vizitě zapoměli na mojí posteli :

Přeloženo do normální mluvy, zněla ta diagnóza asi takto:

Děkuji profíkům z Krajské nemocnice Tomáše Bati, kteří mne posešívali, sešroubovali a dali celkově dohromady. Moje důvěra k nim je bezmezná a kdyby to mělo šanci na úspěch, tak je navrhnu na státní vyznamenání.
Kamarád lékař, který jezdí u záchranky, komentoval mé zranění slovy: "Žasnu že držíš pohromadě, protože to skoro odporuje fyzikálním zákonitostem", "Tříštivá zlomenina kostí stydkých oboustranně - asi jako když kůň kopne do kulí", "No celkově vzato, líbí se mi že nejsi žádný troškař. Když už úraz, tak aspoň takový co nemá každý nýmand co se rozhodne skočit ze 7. patra. Ale zase je třeba uznat, že sis vybral samé takové zranění, které pujdou rozhýbat abys ještě prošel STK..."

Okno

Pamautuju si dost, ale bohužel ne všechno. Pamatuju, že jsem byl létat, pamatuju si dokonce to, že jsem jednou v pohodě letěl a ukázkově přistál. A taky to, že jsem šel zpátky na startovačku, abych to dal ještě jednou. A pak už si na cca 7 dnů nepamatuju ani ň.
Asi po třech týdnech v nemocnici jsem požádal ženu, aby zašla za pánem, který mne našel a zavolal mi záchranku. Kromě toho, aby mu donesla domácí tekuté trnkové poděkování a poděkování ústní, měla za úkol zjistit jedinou věc. Respektive odpověď na jedinou otázku – ve chvíli kdy mne našel, bylo křídlo k sedačce připnuté nebo ne?
Onen dobrý muž byl na procházce se psem na protějším kopci a pozoroval můj první let. Pak mé ženě líčil, že jsem se pokoušel vzlétnout, ale moc mi to nešlo. A pak jsem prý velmi rychle vzlétl a velmi pomalu letěl. No a pak se mi prý urval jeden popruh a já spadl. Dlouho jsem se nehýbal, ale pak nějaký pohyb zaregistroval, protože se chvílema odráželo a chvílema neodráželo slunko od mojí přilby. Dovedl psa domů, vzal auto a dojel ke mně – když zjistil, že jsem v krvi a mám otevřenou zlomeninu, nehýbal se mnou (i když jsem prý chtěl otočit) a zavolal záchranku. A 100% nebyl padák k sedačce připnutý.
Jakmile jsem měl potvrzeno, že padák nebyl k sedačce připnutý, už jsem dokázal zrekonstruovat, co přesně se stalo. Vše do sebe totiž perfektně zapadalo a i zranění tomu odpovídá.

Jak se to tedy stalo?

Protože jsem zatím na popis krizové situace, do které jsem se dostal, nenarazil ani v „Paragliding manuálu” Petra Dvořáka ani v „Paragliding” Richarda Ploce (ale možná jsem byl jen nepozorný čtenář), rozhodl jsem se k sepsání tohoto článku. Potřeba vzniku tohoto „hodnotného” čtiva je umocněna i tím, že si nevzpomínán ani na teoretický popis podobné situace na žádném ze dvou PG kursů, který jsem během posledních desíti let absolvoval.
Bydlím na malé valašské vesnici Kateřinice, kde není 100% ideální terén s přistávačkou na PG, ale při jižním větru mám vyhlédnutou zajímavou lokalitu, kterou už několik let testuji a široko daleko není nic vhodnějšího.
Protože jsem měl druhý den s přáteli oldskauty odjíždět na tradiční expedici (tak přezdíváme našim náročnějším dovoleným), cítil jsem nutkání využít nádherné podvečerní termiky a jižního větříku, abych „provětral krovky”. Do Norska jsem padák nechtěl tahat a tak to měl být poslední let před odjezdem na expedici.
Takže - ve čtvrtek 16.srpna 2007 jsem byl aktérem kuriózního úrazu na PG. Standartně jsem se ustrojil, provedl rutinní kontroly a šel do toho. Tři kroky a byl jsem nahoře. Termika hezká – vytáhlo mne to do cca 20 metrů a drželo mne to několik minut takřka na místě. Nahoru už to nešlo, dolů se tomu nechtělo a tak jsem si to vychutnával.
Přistál jsem cca 60 výškových metrů od startu – v pohodě a příjemně aladěn. Tady to nikdy nebylo na nejaké nastoupání či dlouhé lety, ale jen na hezké „provětrání” po absťáku na PG.
Odepl jsem popruhy vrchlíku od sedačky a řekl jsem si, že si nechám nahoru pomoct – rozhodil jsem vrchlík a lehce jej zvedl nad sebe, přičemž jsem využíval tahu, který mi vydatně pomáhal s chůzí do kopce. Prostě paráda.
A najednou ta „zrada”. Jak si tak hopkám nahoru ke startovačce, najednou silný „výtah” a během sekundy jsem 5 metrů nad zemí. A za další sekundu jsem nad zemí 10 metrů. A vypadá to, že to dolů nepůjde, spíš to má tendence jít dál nahoru. Právě to přestala být sranda.
Horečně přemýšlím a vyhodnocuju situaci.
Nejsem připnutý sedačkou k popruhům vrchlíku – jen se popruhů držím (pro pomoc na s chůzí od přistávačky na startovačku to stačilo)
Začínám letět – ovšem držím se popruhů tak, že ač letí vrchlík dopředu, já letím pozpátku
Každým okamžikem se zvětšuje výška mezi mnou a zemí – každá sekunda přemýšlení je několik metrů výšky – musím se rozhodnout a jednat velmi rychle
Ty pako, proč ses nepustil okamžitě, když tě to začalo zvedat? Tak se pusť teď. Ale vždyť to je na zem určitě 20 metrů! Co kdybych ještě počkal (ještě se tak 2-4 minuty můžu udržet) až mne to vynese výš - a pak se pustil a použil záložák? Ale jako na schvál už nestoupám a skoro jsem se přestal pohybovat dolů po svahu. Že bych počkal až to začne pomalu jít k zemi? Ale jestli se to znovu rozpohybuje dopředu, není vyloučeno, že mne to zanese až k elektickým drátům a plotům dole do dědiny. A řídit křídlo v takové situaci je prakticky nemožné (držím se jen hlavních popruhů, řídičky jsou zacvaknuté na místě).
Zkouším víc tahat za jednu stranu popruhů, abych se pokusil křídlo natočit víc ke svahu a tím se mi zmenšila výška k zemi. Ale to je, zdá se blbá teorie. Když se těch popruhů držím (mých 75 kilo plus na sobě kompletní výzbroj) a mám se přitáhnout víc za jeden popruh, tak to prostě nejde – je to jako se přitáhnout na jedné ruce z vysilujího visu. Nejsem žádný suchar, mám průměrnou fyzičku, ale tohle se mi nepodařilo.
Hlavně rychle. Rychle a co nejsprávněji se rozhodnout. Síly ubývají, času moc nezbývá. Terén pode mnou je polní tráva. Stromy, ploty a dráty jsou ještě daleko. Do pořádného křoví nebo stromů by se mi psychicky padalo líp, ale tady už není na výběr. Teď se ukáže zda je pravda, že oproti ostatním smrtelnkům mám specielně já přiděleny 3 strážné anděly. Musím se pustit jednoho popruhu a toho druhého se musím držet jako klíště. To mne musí trochu zbrzdit. Tak do toho. Teď!
Od této chvíle si po dobu cca 7 dalších dnů naprosto nic nepamatuju i když jsem prý bezproblémově komunikoval. ....

Poučení z krizového vývoje :-)

Absolvoval jsem jeden kurs před cca 10 lety a druhý letos. Mezitím jsem rekreačně hopkal po místních mezích. S termikou jsem neměl žádné velké zkušenosti – nastoupat cca 1200 m se mi podařilo až po absolvování druhého kursu, kdy jsem získal několikanásobně větší sebejistotu. Rozhodně o sobě tedy nemohu prohlásit, že jsem zkušeným pilotem, ale nezkušeným pilotem bych se při vši skromnosti také netituloval.
Na paraglidu mne vždy fascinovalo, že člověk musí v mnohdy adrenalinových situacích najít to nejsprávnější řešení a musí jej aplikovat i rozhodnout se hodně rychle. A v mém konkrétním případě byla má fascinace naplněna až po okraj. Ani po (zatím) sedmi týdnech na nemocničním lůžku, kdy jsem si onu situaci přehrával stokrát pořád dokola jsem nenašel lepší řešení. Kdybych se do stejné situace dostal znovu, opět bych se ve dvaceti metrech pustil.

Jakých chyb jsem se dopustil?

Přeju všem kamarádům pilotům, aby tohleto byla jediná příležitost při které přišli s výše popsanou krizovou situací do styku :-) A taky modrou oblohu a dobré stoupáky.

Pokud si chceš poslechnout písničku Létám (začal jsem natáčet před úrazem), klikni na fotku :-) 


Jméno:
Mail:
Předmět:
Text:
Kód: